Lubos Brabec on Facebook... not once does he mention the owners of Extraliga teams:
ČESKÝ HOKEJ POD TÍHOU NEVÍRY
Hráčům, kteří naposledy přivezli z mistrovství světa dvacítek medaili, se začínají objevovat první šedivé vlasy a většinou se blíží konci kariéry. Tenkrát v roce 2005 dokázali dvakrát porazit USA, jednou Finy a v semifinále padli po boji 1:3 s Kanadou, která díky výluce NHL byla asi nejsilnější v historii – v sestavě s Crosbym, Bergeronem, Seabrookem, Phaneufem, Getzlafem, Perrym, Carterem…
Patnáct hluchých let není statistická anomálie nebo shoda nepříznivých okolností. Je to smutný trend.
Teď nemá cenu spekulovat, do jaké míry výkon dvacítky v Ostravě ovlivnily Laukovo a později Jeníkovo zranění, nebo jestli nominace neměla vypadat trochu jinak. Vlastně ani není třeba řešit, zda Varaďa byl ideálním trenérem pro tenhle tým. To jsou v celkovém obrazu v podstatě detaily.
Horší je, že nám dorostla další generace mladých hokejistů, kteří s reprezentací na světové úrovni neuspěli – a to se pochopitelně s časovým odstupem projevuje i na výsledcích národního týmu dospělých. Ten ostatně čeká na medaili od roku 2012, nejdéle v historii.
Každá taková série nemá jenom okamžité projevy, jako jsou kritika výkonů aktuálního týmu nebo frustrace fanoušků po čerstvě skončeném turnaji. I tohle je skoro to nejmenší.
Mnohem zásadnější je, že celé prostředí je stále více prožírané NEVÍROU. Neúspěch se stal normou a postupně si na něj zvykli všichni. Hráči, trenéři, funkcionáři, fanoušci i novináři. Po čase už vlastně nikdo nic pozitivního nečeká, nové neúspěchy se hodnotí s nádechem pobaveného cynismu nebo se bagatelizují tím, že jsou logické, předvídatelné, nevyhnutelné. A každý další budí menší emoce, menší rozhořčení. Najednou se oslavuje i samotný postup do čtvrtfinále, vyzdvihují se tzv. čestné porážky - a nikomu to nepřijde divné.
Bohužel čím déle se takhle kupí špatné zážitky, tím zbrklejší a zoufalejší bývá snaha o nápravu, které navíc nikdo uvnitř systému nevěří. Mentalita neúspěchu se zacyklí a je zatraceně těžké hledat cestu ven. Český hokej se v tomhle stává věrnou kopií fotbalové Sparty, ukázkové studie výše popsaného.
Symbolem téhle nevíry je svazový předseda Tomáš Král. Muž, který asi upřímně touží vyvést hokej z krize, ale naprosto netuší, jak na to. Postrádá jakoukoli vizi. A tak koncepce střídá koncepci, novým experimentem se překrývá ten minulý, snad každý rok se mění systém mládežnických soutěží. Jednou se rozšiřují, aby mladí měli kde hrát, pak se znovu zužují, protože – jak se převratně zjistilo v roce 2019! – prospěšnější je větší konkurence a tlak na kvalitu. Všechno se děje nahodile, bez důkladných analýz. Pro vyvolání dojmu, že se "něco dělá".
Nebo jiný příklad: když loni dvacítka neuspěla ani s třemi hráči draftovanými do NHL v prvním kole (výsledkově to bylo dokonce horší než letos), Král v rozhovoru pro svazový web uvedl, že je pro to, aby ji vedl trenér na plný úvazek, ne kouč extraligového týmu. A co se stalo? Vůbec nic. Předseda svazu, který neumí prosadit svou představu, těžko může být respektovaným lídrem.
V posledních letech Král demonstroval úspěšnost svého působení v čele českého hokeje statistikami, že mladíci už nedostávají od Švédů debakly jako o deset let dřív, radoval se z každého bronzu na Turnajích čtyř. Trochu připomínal Donutila z Pelíšků, jak se s umělohmotnou skleničkou v ruce dojímá nad tím, že jsme zase o kousek před nimi. V hokeji rozhodně nejsme. Bohužel jsme ani nesrovnali krok – ostatně čerstvý čtvrtfinálový zápas se Švédskem toho byl výmluvným důkazem. Nejde ani tak o výsledek, ale hlavně o to, co se dělo na ledě, každou minutu, každé střídání.
Český hokej aktuálně může nabídnout jenom bojovnost a odhodlání. Díky za ně, bez ironie, jenže už dávno nestačí. Svět je jinde. A my jsme se ocitli kdesi v roli Němců 80. a 90. let. Zarputilostí občas dokážeme zaskočit favorita, v den, kdy do sebe zapadne úplně všechno, ale víc se od nás nečeká. Nemáme respekt. Kdyby se v dospělém hokeji konal turnaj „best-on-best“, velmi jasně bychom to poznali i tam.
Už navíc dlouho nejsme pro nikoho inspirativní, o české hráče je v zahraničí stále menší zájem (nejen v NHL) a o trenéry téměř nulový.
A naděje se nehledá snadno. Ano, za poslední roky padlo hodně odhodlaných slov, ale tím to většinou končí. Rétorickými exhibicemi a semináři „nás kluků, co spolu mluvíme“ o hokejové kultuře se moc věcí dopředu nepohne. Natož v čele s mesiáši sedícími na čtyřech židlích.
Nebo si můžeme dokola malovat grafy se stoupajícími křivkami, kolik dětí přišlo na nábory, kolik se mezi ně rozdalo hokejek a bruslí nebo kolik bylo zřízeno akademií. Jistě jsou to důležité věci. Ale pokud ty děti nebudou mít k ruce trenéry s know-how sportovní výchovy pro 21. století, budeme vlastně jenom produkovat víc průměrných hráčů. A pak se opakovaně divit, proč v konfrontaci s nejlepšími faulují, i když "v kabině jsme jim jasně řekli, že musí hrát čistě." Teď, za rok, za pět let, za deset...
Protože dokud svaz nepovedou lidé s jasnou a realistickou představou, kudy český hokej nasměrovat kupředu, ten se dál bude hroutit pod tíhou vlastní nevíry.
Czech hockey under the weight of unbelief
The players who last brought the s medal from the world championship are starting to discover the first gray hair and usually close to the end of the career. Back in 2005, they managed to beat the usa twice, once finns and in semifinals fell after the fight 1:3 With Canada, which thanks to the NHL NHL was probably the strongest in history - in the lineup with Crosby, Bergeronem, seabrookem, phaneufem, getzlafem, Perry, Carter...
Fifteen years of age is not a statistical anomaly or a match of adverse circumstances. It's a sad trend.
Now it is not worth speculating to what extent the performance of the twenties in ostrava affected the laukovo and later the injury, or if the nomination should not have looked a little different. In fact, there is no need to solve whether varaďa was the ideal coach for this team. These are basically details in the overall painting.
It is worse that we have been missed by the next generation of young players who failed with representation at the world level - and this is, of course, reflected in the results of the national team of adults. He is waiting for the medal since 2012, longest in history.
Every such series does not have only immediate speeches, such as criticism of the performances of the current team or frustration of fans after a freshly tournament tournament. Even this is almost the smallest.
Much more important is that the whole environment is increasingly prožírané infidelity. Failure has become the norm and everyone has become accustomed to it. Players, coaches, officials, fans and journalists. After time, no one is expecting anything positive anymore, new failures are evaluated with a hint of cynical cynicism or being surprised by being logical, predictable, inevitable. And everyone else wakes up smaller emotions, less indignation. All of a sudden, the procedure for the quarterfinals is celebrated, the so-called. Honorable defeats - and no one feels weird.
Unfortunately, the longer the bad experiences get down like this, the more difficult and more difficult is the effort for axle, which no one believes inside the system. Failure mentality is getting better and it's damn hard to find a way out. Czech hockey is becoming a true copy of football Sparta, a sample study described above.
The symbol of this unbelief is union chairman tomáš král. A man who probably wants to take hockey out of the crisis, but he has no idea how to do it. He lacks any vision. And so the concept alternating the concept, the new experiment overlaps the last one, perhaps every year the system of youth competitions changes. One day they are expanding so that the young ones have a place to play, then they will be again narrow because - as the revolutionised found out in 2019! More competitive and quality pressure is more beneficial. Everything is happening randomly, without any analysis. To elicit the impression that "something is done".
Or another example: when last year did not succeed even with three players in NHL In the first round (results it was even worse than this year), the king said in an interview for the union website that he is for the full time coach to lead her, not Coach of the Czech team. And what happened? Nothing at all. The Chairman of the union, who can't enforce his idea, can hardly be a leader of the union.
In recent years, the king has demonstrated the success of his work in the head of Czech Hockey Statistics, that young men no longer receive from Swedes, as ten years earlier, he rejoiced from every bronze in four tournaments. She made a little reminder of pelíšků, how she touched with a glass glass in her hand that we are a little before them. We are definitely not in hockey. Unfortunately, we did not take a step - after all, the fresh quaterfinal match with Sweden was the most compelling proof. It's not even about the result, but mainly about what was happening on the ice, every minute, every rotation.
Czech hockey can only offer fighting and determination. Thanks for them, without irony, but it's not enough anymore. The world is elsewhere. And we found ourselves somewhere in the role of Germans 80. And 90. Years. Sometimes we can hit a favorite, on the day when everything fits into each other, but more is not expected from us. We have no respect. If the "Best-on-best" tournament was held in adult hockey, we would be very clear there.
We haven't been inspiring for anyone for a long time, there is still a little interest in Czech players (not only in NHL) and about coaches almost zero.
And hope is not easy. Yes, there have been many words in the past years, but that usually ends. Puny exhibitions and the seminar "us boys talking" about hockey culture doesn't move much forward. Let alone lead with a four-seat sitting on four chairs.
Or we can paint the charts with the curve curves, how many children came to the recruiting, how many of them were distributed and skates or how much was established by the academy. Surely it's important things. But if the kids don't have coaches with know-How Sports Education for the 21. th century, we will actually only produce more average players. And then wonder why in confrontation with the best faulují, although " in the cabin we clearly told them that they have to play purely." now, in a year, in five years, for ten...
Because as long as the union does not lead people with a clear and realistic idea to direct czech hockey forward, it will continue to collapse under the weight of its own unbelief.
.
